Zdeněk Ryšavý: Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu

Nedavno jsem strávil víkend na severní Moravě. Částečně běžel, víc šel, stokilometrovou trasu přes sedm vrcholů Beskyd … asi víte o co jde, o populární Beskydskou sedmičku.

A když tak člověk více než dvacet sedm hodin šlape, nahoru, dolů, tak má spoustu času na přemýšlení. Třeba o sociální demokracii, o její minulosti i současnosti. Přemýšlí, kde se stala v minulosti chyba, vedoucí k dnešní tragédii v podobě kandidatury pod Stačilo. Už při obnově, kdy do ní po listopadu 1989 vstoupila řada převlečených komunistů? Volbou Miloše Zemana do čela (sypu si popel na hlavu, i já ho tehdy volil)? Vyluxováním ostatních stran v Realistickém bloku, které do sociální demokracie přivedlo mnoho jejich členů, bohužel často ne zrovna sociálních demokratů? Zpackanou volbou prezidenta, za kterou si ovšem mohl v první řadě Miloš Zeman sám? Lánským pučem, jenž mimo jiné znamenal konec dříve běžné volby pestrobarevného vedení ze zástupců různých proudů ve straně? Opakovanou mesaliancí s Andrejem Babišem po jeho odporném podrazu s kauzou Lithium?

Asi všechno dohromady, následkem čehož sice sociální demokracie měla v době největší slávy desítky tisíc členů, ale bohužel jen menší část z nich byla skutečných sociálních demokratů … K tomu je navíc potřeba připomenout i dlouhodobé podceňování komunální politiky, která prakticky celých těch 36 let stála na okraji zájmu snad každého vedení. A potom systém voleb delegátů na všech úrovních, odvozený ne od volebních výsledků, úspěšnosti jednotlivých členů či MO, ale pouze od počtu členů. Bez ohledu na to, jestli aktivních či pasivních, mnohdy jen černých duší. Všechny pokusy o změnu v této oblasti selhaly kvůli vidině poslaneckých či senátorských křesel, asistentských pozic či postů na ministerstvech. A tak nakonec nejsou ani ta křesla, ani posty a pozice, jen strana nad hrobem. Strana, kterou nynější vedení už definitivně zabíjí v náručí podivné směsi krajní levice i pravice.

Letošní Beskydská sedmička nebyla vůbec lehká. Startovali jsme se švagrem v pátek v jedenáct v noci a do cíle jsme došli po téměř 28 hodinách o půl třetí v neděli ráno. Takže skoro polovinu jsme absolvovali potmě, jen se světýlkem čelovky, navíc asi deset hodin v dešti. No v dešti, hlavně těch posledních šest hodin doslova v lijáku. Ale došli jsme a došli jsme v limitu. Přes únavu, krize, přes puchýře na nohou jsme to dali. Protože Beskydská sedmička není jen o nohách, ale především o hlavě. A tu skoro třetina startujících neměla a nedošla.

Mottem tohohle závodu je krátká věta: „Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu.“ A ta platí. Nejen na Beskydské sedmičce, nejen ve sportu, ale i v životě a taky v politice. Jenže mnozí lidé tomu nevěří a snaží se všeho dosáhnout lehce, bez práce a námahy, někdy i podvodem. Bohužel, v minulosti se tak mnozí členové sociální demokracie jen vezlia celkem lehce dosáhli na funkce díky jiným, díky značce strany.

A teď to opět zkouší paní Maláčová a spol. Jen ne pod symbolem růže, ale jako přívěšek Stačilo. Místo aby bojovali s nepohodou, se slabostí, únavou, místo aby bojovali za sociální demokracii, jdou lehčí cestou. Ale proč? Věřím, že kdybych šli do voleb samostatně, kdybychom bojovali, ono by se to podařilo. Protože v první řadě je to o hlavě. A tu mají i voliči! Ti, kteří dnes stojí bezradně a neví, koho volit … protože maláčovská sociální demokracie hlavu ztratila.